PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před nějakou dobou proběhla světem pro všechny fanoušky melodického death metalu nepříjemná zpráva, že švédští THE CROWN pověsili hudbu na hřebík. Oznámené důvody jsou prosté, když nás hudba neuživí, musíme se živit jinak. Ve vzduchu však zůstala jejich poslední, jak smutně to v současné situaci zní, deska „Possessed 13“. Pojďme tedy otevřít pomyslnou třináctou komnatu a vnořit se do hororového příběhu vyprávěného ostrým metalovým jazykem.
Ale nejdříve trochu rekapitulace. K tomu lepšímu v severském melodickém deathu se THE CROWN zařadili už svým předminulým počinem „Deathrace King“, který se dočkal velmi kladného ohlasu a dodnes je mnohými označován za vrchol tvorby švédských raubířů. Minulá deska „Crowned in Terror“, na které se podílel i bývalý vokalista AT THE GATES Thomas Lindberg, pak byla poněkud ostřejším kouskem deathové řezničiny. Thomas to však u THE CROWN dlouho nevydržel (u něj ostatně nic neobvyklého) a tak se k nahrávání „Possessed 13“ do skupiny navrátil původní vokalista Johan Lindstrand. Asi i díky tomu se skupina trochu navrátila ke svému velmi typickému pojetí, které se sami nebojí nazývat „death’n’roll“, a které bylo na minulé desce poněkud zastřeno agresivnějším death/thrashovým kabátcem.
Přestože THE CROWN na „Possessed 13“ nijak nevybočují ze zaběhaných kolejí, jejich často „houpavý“ death vám brzy zaleze pod kůži jako nemilosrdný parazit. Osobitá práce rytmické sekce vytváří pevný základ, který známe i z dřívějších alb. Nekompromisní „buldozerové“ kytarové hrnutí střídané melodickými „pohodičkami“ nad tím pak vytváří někde ponurou, nikoli však deprimující, jinde až třeštivě energickou náladu a tak tu máme výsledek možná poněkud se navracející ke starší tváři skupiny, přesto však v žádném případě nepůsobící zastarale. Výrazně zřetelná klokotavá basa Magnuse Olsfelta, bravurně ovládajícího svůj nástroj, je charakteristickým poznávacím rysem a dodává tomuto albu jedno ze specifik, díky nimž jsou skladby nápadně našlápnuté. Skladatelský rukopis obou hlavních autorů hudby je ostatně zřetelně rozpoznatelný a odlišitelný. Zatímco Tervonenovy skladby jsou složitější, plné změn tempa, rytmických zvratů i silných melodických pasáží a sól, Olsfelt většinou své kousky zakládá na valivě houpavém, zdánlivě nepříliš složitém „death’n’rollu“, kde samozřejmě sám sebe neošidí a vytváří si dostatek prostoru k předvedení svého umění tahání tlustých strun. Takovou typickou Olsfeltovou rock’n’rollově thrashovou pařbou je například devátá „Kill´Em All“. Ale přestože je kompoziční přístup obou tvůrců poněkud odlišný, výsledný dojem z alba to nijak netříští, naopak spolu tato dvě pojetí fungují v dokonalé symbióze a odbourávají jakékoli náznaky jednotvárnosti. A když oba pánové zformují nějakou skladbu společně, jako třeba sedmou „Are You Morbid?“, je z toho kousek velmi plastický a výrazný. Těm dvěma to spolu prostě sluší. Přičteme-li k ještě výborný zvuk a produkci, je pomalu zbytečné něco dodávat. Snad jen, že po textové stránce je album dílem koncepčním, skladby byť samostatně fungující jako jednotlivé příběhy, skládají dohromady hororový děj rozdělený do tří částí.
THE CROWN mají své osobité kouzlo a jejich agresivní a přitom melodicky vyvážená hudba má jistý nenapodobitelný charakter a přestože jsem ochoten uznat, že na „Possessed 13“ povětšinou nenajdete o moc více než u mnoha jiných severských deathových kapel, platí v tomto případě bezezbytku ono otřepané: Když dva dělají totéž, nikdy to není totéž. A když to dělají THE CROWN, dělají to lépe než většina ostatních. Škoda jen, že tihle Švédové neustáli těžký a nevýnosný život metalových hudebníků. Takže nezbývá než zamáčknout slzu a věřit, že za nějaký ten rok to pánové nevydrží a vrátí se na hudební kolbiště s dnes tak veleoblíbeným reunionem.
Poslední (díky následnému ukončení činnosti doslovně poslední) album švédských TEH CROWN je symbolickou tečkou za třináctiletou historií skupiny i díky názvu „Possessed 13“. A je to důstojné rozloučení s nevděčnou úlohou stále poněkud přehlížených velikánů severského deathu. THE CROWN odchází na vrcholu svých sil. Fanoušci zapláčí, někdo pokrčí rameny, tak už to prostě bývá.
8,5 / 10
Johan Lindstrand
- vokál
Magnus Olsfelt
- basová kytara
Janne Saarenpää
- bicí
Marcus Sunesson
- kytara
Marko Tervonen
- kytara
1. No Tomorrow
2. Face of Destruction - Deep Hit of Death
3. Deliverance
4. Cold Is the Grave
5. Dream Bloody Hell (instrumental)
6. Morningstar Rising
7. Are You Morbid?
8. Bow to None
9. Kill 'Em All
10. Natashead Overdrive
11. Zombiefied!
12. Dawn of Emptiness
13. In Memoriam (instrumental)
Cobra Speed Venom (2018)
Death Is Not Death (2015)
Doomsday King (2010)
Crowned Unholy (2004)
Possessed 13 (2003)
Crowned In Terror (2002)
Deathrace King (2000)
Hell Is Here (1999)
Eternal Death (1997)
The Burning (1995)
Datum vydání: Úterý, 21. října 2003
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 50:57
Produkce: THE CROWN
Studio: Studio Fredman
Velice příjemná záležitost, THE CROWN se opět presentují ve vynikajícím světle. Menší bodovou srážku z nejméně osmičkového opusu "Crowned In Terror" si dovolím díky menší dávce agrese, která "Possessed 13" v některých momentech schází. Celkově ale máme tu čest se skvostnou řezbářskou prací, která svým tvůrcům ostudu neudělá ani v tak tvrdé konkurenci, kterou švédská extrémní scéna představuje. Má-li být náhlý odchod THE CROWN ze scény definitivním, rozloučili se vskutku representativní epitafem.
Téhle kapely je opravdu škoda...
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.